Bije soused ženu nebo nebije soused ženu

nebo nebije soused ženu, aneb - babo raď.

     Sedíme takhle s přítelem na balkoně, popíjíme vínko a kocháme se západem letního sluníčka. Na grilu se s tichým prskáním opékají do růžova kuřecí plátky, kolem grilu polehávají naši tři psi, kdoví proč nespouštějí oči z vonícího masa a nenápadně slintají, vzduchem se nesou jásavé písně kosů, prostě pohoda jak z romantického filmu.

     Jak se tak rozhlížím po okolí, zrak mi padne přes zahradu na balkon sousedovic baráku. Tam se také kouří z grilu.

"Hele,u sousedů budou mít taky večeři na grilu," upozorňuji přítele a oba s takovou nějakou kolegiální zvědavostí čekáme, kdy se sousedova rodinka také usadí na balkoně a bude si užívat podvečerní siestu. Ale...nic takového. Zpěv ptáků i romantika letního západu slunce je najednou narušena křikem,  který se nese ze sousedova domu otevřenými balkonovými dveřmi až k nám.

"Ty jsi mě neslyšela???!!!Jsem ti říkal, že tam nic dávat nebudeš!!! Ti říkám, už dlouho tě mám plný zuby, plný zuby!!!!" Něco dvakrát plesklo jako úder dlaně o tvář. Pak soused vykoukl ven, trochu se zarazil, když si všiml nás a našich lehce vykulených očí, zamračeně pokývl na pozdrav a práskl balkonovými dveřmi. Ptáci se zase nerušeně rozezpívali.

     "Že by mlátil Terezu?" pravil přítel tónem dost nejistým.

     "Ta by řvala jak připálená," odpověděla jsem s jistotou, protože sousedovic osmiletou dceru znám dost dobře a v duchu jí říkám harant tisíciletí. Rozmazlenějšího tvora jsem snad ještě neviděla a vím, že umí řvát jak tur už v momentě, kdy na ní někdo jenom trochu zvýší hlas. A od sousedů nic s intenzitou poplašné sirény slyšet nebylo...

     "Tak že by Janu?"

To se jevilo pravděpodobnější, neboť v domě už nikdo další kromě tiché, lehce obtloustlé a naprosto nevýrazné sousedovy manželky nebydlí.

     "No to bych do něj neřek," uzavřel přítel a ještě s pravou mužskou ješitností dodal: "Vidíš, jakej máš ve mně poklad!"

     Řídíc se heslem -moudrá žena mlčí - jsem se zdržela komentáře.

     Přítel nad vším sice mávl rukou, ale mě ten zážitek nešel z hlavy. Janu jsem potkala druhý den v krámě, prohodily jsme spolu pár slov. Opatrně a nenápadně jsem zkoumala její obličej, krk, ruce, jestli někde nezahlédnu modřinu, ale nic. A Jana vypadala celkem spokojeně.

     Takže co s tím? Pořád si stěžujeme na lidskou lhostejnost a nevšímavost, po každé tragedii, která se stane v domácnosti sousedů se ptáme ....a to si toho nikdo nevšiml...jenže čeho si všimnout? A jak se ujistit, jestli to, čeho jsme si všimli, je pravda? Mám pouze podezření a nemůžu přijít k sousedovi a zeptat se ...hele, Petře, nemlátíš náhodou svou ženu? Sice jsem chodila do školy s jeho starším bratrem, ale Petr je o dost mladší a zas tak dobře se neznáme. A s Janu znám jenom jako sousedku, v podstatě od vidění, vůbec ne tak důvěrně, abych se jí mohla zeptat, jestli není doma bita.

     A i kdybych to udělala, nedočkala bych se od obou odpovědi ve smyslu - starej se o svý?

     Myslím, že ve spoustě případů týraných dětí, manželek či manželů,které mnohdy vyjdou na světlo až když je pozdě, možná není na místě vinit okolí z nevšímavosti a lhostejnosti. Jsme přece jenom svázáni  konvencemi, slušností, jakýmsi ostychem lézt lidem do soukromí, zvlášť lidem, se kterými neudržujeme vztahy jiné než  povrchní. Nežijeme ve sklenících, a co se děje za zdmi domů je do chvíle, než soused začne honit sousedku s nožem v ruce po zahradě, tabu. Nebo se pletu? Nevím..