"Sešel jsem se s ředitelem pojišťovny a požádal ho, aby zahájili mimořádné kontroly," konstatoval včera sociálnědemokratický poslanec Michal Hašek, který je současně místopředsedou správní rady pojišťovny.

"VZP do konce roku zkontroluje všechny léčebny dlouhodobě nemocných. A rozhodne, zda jim prodlouží smlouvu," řekl Hašek. Zároveň vyzval k větším kontrolám i krajské úřady, které tuto pravomoc také mají.

Velkým nedostatkem současných kontrol je, že se většinou musí předem hlásit. Hašek slibuje, že to změní. "Podle mě není důvod, proč by pojišťovna neměla dělat takzvané přepadové kontroly," říká.

Alarmující nedostatky v léčebnách po celé republice dokládají stovky čtenářských dopisů.

Lidé v léčebnách hladovějí a trpí žízní
Ukazuje se, že ani sami lékaři nemají jasno v tom, jestli pacienty v léčebnách dlouhodobě nemocných, kteří jsou v poslední fázi umírání, nutit pít, nebo je nechat bez vody. Pro laika stěží pochopitelné "trápení žízní" má totiž podle části odborníků svou logiku.

"Je to dost zásadní spor mezi věhlasnými lékaři," připouští šéfka České gerontologické společnosti Iva Holmerová.

Ona sama s násilným zavodňováním nesouhlasí. "Když starý člověk umírá, péče o něj nemá za cíl vyléčení. Jde o to pacientovi ulevit od bolesti, zmírnit trýznivé příznaky a nechat ho v míru a v klidu. Ne jej zbytečně rušit podáváním tekutin," říká.

A poukazuje na to, že když lidé umírali před sto lety nebo i později doma ve své rodině, také si nikdo nezapisoval, kolik vypijí tekutin a jestli to byly přesně ty doporučené dva litry na osobu.

Žízní i ti, kteří pít chtějí
Lékař Zdeněk Zadák, který se na výživu pacientů specializuje, má však odlišný názor. Staří lidé ztrácejí pocit žízně, a pokud už jej mají, je to podle něj natolik trýznivý pocit, že je nutné pacientům dostatečně dávat pít až do okamžiku smrti. I třeba za pomoci umělé výživy.

Reportér MF DNES však v soukromé pražské LDN v Chittussiho ulici při své práci sanitáře odhalil, že dostatek pití v léčebně nemají ani pacienti, kteří pít chtějí, ale neumějí si podržet lahvičku u úst.

Příběh Jolany Kulínské z jedné moravské léčebny to dokazuje. "Maminka při každé návštěvě žádala pití a vždycky lačně pila, když jsme jí podrželi lahev. Těžko říct, co pila, když jsme se nestihli dostavit na návštěvu. Velká bandaska s čajem stála na chodbě, kam maminka jako ležící a nepohyblivá nemohla dojít ani náhodou. Ostatní pacientky z pokoje na tom byly stejně, takže si ani nemohly vzájemně pomoct," popisuje žena poslední dny své šestaosmdesátileté matky v LDN.

"S jídlem to bylo podobné: kolikrát jsme přišli po obědě a vedle na mámině nočním stolku stála netknutá polévka i další jídlo. Máma se totiž sama nenajedla, takže když jídlo nechala být, sestry ho odnesly."

Není divu, že žena za měsíc zemřela na zápal plic. Což je přesně ta diagnóza, pod kterou se podle lékařů často skrývá smrt hlady.

Zápal plic bývá smrt hlady
"Když vidím v úmrtním listu terminální zápal plic, tak to prakticky znamená, že ten člověk zemřel kvůli nedostatku energie z výživy. Samozřejmě to neplatí stoprocentně. Ale je-li pacient v léčebně vyhladovělý, obvykle velmi rychle dostane zánět plic," říká lékař a přední odborník na výživu Zdeněk Zadák.

Tělo pak podle něj spotřebovává vlastní svaly a člověk velmi rychle ztrácí na váze. "Říká se tomu autokanibalismus. Pak velmi rychle klesá imunita těla a dostaví se to, co v koncentrácích – tam lidé umírali ne kvůli špatné hygieně, ale proto, že byla utlumena jejich imunita hladověním," popsal Zadák.

Hladovění v léčebnách je přitom velký problém. Ukázal to i nedávný výzkum pacientů v chronické péči, který probíhal ve Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze.

Vyplynulo z něj, že stačilo, aby se výdaje na jídlo, které pacienti dostávali, navýšil z 52 tisíc na 67 tisíc a výdaje na antibiotika pro tytéž pacienty poklesly na šestinu.

"Zároveň se zkrátila doba léčení proleženin o deset dnů a náklady na tuto léčbu snížily dvaapůlkrát," píše se ve zprávě. Celkem to pro nemocnici znamenalo, že stačilo, aby pacienty pořádně krmili a jen na 21 seniorech zařazených do výzkumu se ušetřila polovina obvyklých nákladů. Ty totiž klesly z obvyklých více než dvou set tisíc na sto tisíc korun.