Daniela Peštová: Nejpůvabnější modelka, kterou jen tak něco nevytočí

 

Klikněte na fotografii pro její zvětšení

Pondělí 21.7. 2008, 13:00

Na rozhovor přišla v civilu - skoro nenalíčená, v černém saku, kalhotách - a všichni v té kavárně za ní mimoděk otočili hlavu. Daniela Peštová je díky své noblese a milé samozřejmosti, s jakou se pohybuje, opravdu nepřehlédnutelná.

Reklama:

Těžko říci, zda poutá pozornost jako jedna ze špičkových světových topmodelek, nebo jenom jako krásná žena...  

Danielo, poznávají vás tady, v Čechách, lidé? Vědí, o koho jde?
Ne, ne, jenom málokdy. Stane se to spíše výjimečně.

Když jste v New Yorku, je to jiné? Býváte tam pronásledovanou celebritou?
Pronásledovaná jsem se nikdy necítila... Ale v New Yorku bylo (a je) mnohem obvyk­lejší než tady, že mne na ulici někdo poznal. Jistě také proto, že v Americe jsem byla vždy viditelnější, dlouho jsem tam žila a pracovala. Do Čech jsem se vrátila teprve před třemi lety, udělala jsem tu pár focení, ale jinak se na veřejnosti moc neobjevuji.

Je pro vás příjemnější, když jste tu v ústraní?
Nevím... V New Yorku mi nikdy nevadilo, když mne třeba oslovili neznámí lidé. Vždy­cky byli příjemní, ujišťovali se, jestli jsem to já, říkali mi, že se jim líbí moje fotky... Nebyl tam problém, že by mi snad někdo nakukoval pod pokličku.

Když jste se před časem rozhodla, že se z NY přestěhujete do Prahy, neříkal vám někdo, že jste se s ohledem na vaši práci možná tak trochu zbláznila?
Pár lidí mi tehdy říkalo, že to asi není ten nejlepší krok... Ale mně to tenkrát přišlo správné. A když se už jednou pro něco rozhodnu, pak to udělám a více to už nerozebírám... Stejně tak jsem kdysi začínala s modelingem - taky to bylo trochu zkratové rozhodnutí, kterému jsem nevěnovala až tak moc myšlenek. Prostě přišla příležitost, já ji vzala a šla jsem... A to samé bylo s mým návratem do Prahy. V tu chvíli se to jevilo jako nejlepší řešení pro nás pro všechny.

Bylo hlavním důvodem, co se tehdy psalo? Že zatímco partner by to měl z profesního hlediska v New Yorku složitější, vy můžete za prací vyjíždět klidně z Prahy?
I to byl jeden z důvodů.

Zažila jste tu po svém návratu do Čech takový ten kulturní šok na druhou? První jste si jistě prožila, když jste v 90. letech začala žít v Paříži...
Pocítila jsem to, i když ne tak naplno. Sice jsem žila v New Yorku 15 let, ale byla jsem vždy v obraze, co se v Čechách děje - párkrát do roka jsem sem jezdila za rodiči.

Co vám tady ve srovnání s NY schází?
V prvé řadě tam mám spoustu přátel a ti mi chybí... Po kulturní stránce nestrádám, Praha je na vysoké úrovni, je to město s velkou mezinárodní společností, newyorský frmol mi tu prostě nechybí, ale schází mi tu jistá dostupnost a přístupnost věcí - třeba, že si tu nemůžu koupit bio kuře.

To mi vadí. Když dělám nákup, musím proběhnout tři obchody, než seženu, co na ten týden potřebuji... I s tím vším se dá pochopitelně žít, ale byla jsem zvyklá na něco jiného. Když jsou věci dostupnější, zpříjemňuje to a zjednodušuje život.

Ve Francii právě jednají o přijetí zákona, který má být součástí boje proti anorexii a trestat podněcování k vychrtlosti. Vyřeší to podle vás něco?
Konkrétně o tomhle návrhu toho moc nevím, ale celé to není tak jednoduché, aby to vyřešil jeden jediný zákon. Pokud se jedná o holky, kterým ještě není 18, pak jim agent může říkat, co chce, ale v prvé řadě by se o ně a o jejich zdraví měli postarat rodiče. Ale víte, anorexie je psychická porucha a holky trpící anorexií hubnou proto, že to mají v hlavě zpřeházené, ne proto, že by jim to někdo nařizoval...

Na druhé straně by, myslím, bylo jisté řešení, kdyby klienti přestali spolupracovat s modelkami, které jsou na tom viditelně zdravotně špatně. Ale jak to ze zákona řešit, nevím... Na koho ukázat prstem jako na viníka? Na klienta? Na reklamní agenturu? Na modelingovou agenturu? Kromě toho, modelky většinou nejsou anorektičky, jsou to prostě jen typy vysokých, štíhlých holek. Podívejte se třeba na Gisele Bündchen, jak dlouho už je na výsluní - a rozhodně to není holka, která je vychrtlá. Má vysportované, štíhlé tělo. Problém anorexie bych na modeling neházela.

Stalo se vám, že by na vás někdo tlačil, abyste ještě více zhubla?
Když jsem začínala a dostala se do Paříže, kde byla nová strava a nové zkrátka všechno, tak jsem přibrala. Takže mi bylo řečeno, že by to chtělo trochu shodit. Vzali mě do tělocvičny, dostala jsem soukromého trenéra a začala pravidelně cvičit. Nikdo mi ale jídlo neupíral. Agentura mi v tom­hle směru ukázala správnou cestu.

Experimentovala jste někdy s dietami?
Jistě, prošla jsem si také obdobím diet. Bylo to, když jsem byla mladá a neměla jsem svoje sebevědomí... Ale časem mě to pustilo. Později, když jsem pak měla děti, už mě ani nenapadlo držet nějakou dietu. Nějaké kilo navíc mne nemohlo a nemůže rozházet.

Snad každý časem přijde na to, že má určitý typ postavy a že může dělat, co chce, a nezmění to. Navíc, když člověk přestane experimentovat s dietami, tělo si upraví metabolismus, a ztratí tak nějaké to kilo spíš, než když se bude trápit dietami a jojo efekty. Chce to především pravidelně a správně jíst, hýbat se a mít ke svému tělu ohled.

Jak se staráte o své tělo? Přece jen je to váš ‚pracovní nástroj‘...
Myslím si, že v dnešní době je spousta žen, které sportují, dbají na to, co jedí, použí­vají kvalitní kosmetiku, pečují o sebe - a nemusí to být modelky... Samozřejmě, že se snažím cvičit - hraju tenis, začala jsem s jógou, běhám. Snažím se také dodržovat taková ta pravidla jako dostatek spánku, dostatek vody a tak podobně.

Jak vypadají vaše všední dny? Mám představu, že supermodelka jako vy si musí dopřávat pravidelné masáže, kosmetiku, manikúru a podobně. Nebo se pletu?
Tak to úplně není... Ráno vypravím děti do školy, pak jdu cvičit, a než se děti vrátí, musím zvládnout nákup, vaření a věci kolem našeho domu... Až na výjimky jíme doma skoro denně, takže vařím každý den. Ale mně to nevadí. Baví mě to.

Jen mě nebaví, když nemůžu sehnat ty suroviny, které zrovna k vaření potřebuji, často připravuji asijská jídla. Masáže a manikúru si dopřávám, když jsem pracovně mimo domov.

To se pak pár dní chovám jako svobodná - chodím po nákupech a tak podobně. Když jsem doma, jsem klasická žena v domácnosti... Nic luxusního, ‚modelkovského‘ v tom není. Tepláky a kuchyně. Prostě normální život.

Vyzařuje z vás obdivuhodná pohoda, klid... Je vůbec něco, co vás dokáže vytočit?
Já se moc nevytáčím... Ale dokáže mi zkazit náladu situace, kdy jsem třeba nedávno servírku upozornila, že mi zapomněla přinést džus, a ona se se mnou začala hádat, že jsem si ho neobjednala. Vždyť ať už to bylo, jak bylo, ona mi má přece říct: Ano, přinesu ho. To jsou sice jen maličkosti, ale zamrzí mne. Taky mi tady čas od času leze na nervy, jak se všude bez ohledu na nekuřáky kouří... Ale jinak jsem dost klidný člověk a flegmatik.

V modelingu se pohybujete od 90. let. Nestává se vám někdy, že byste tohoto světa už měla dost?
Ještě se mi to nestalo. Mne to totiž pořád baví! Zatím si ani nedovedu představit nic jiného, lepšího, co bych mohla dělat. Co mě na tom kvůli dětem nebaví, to je věčné cestování, protože většinu focení mám v cizině, nejčastěji v Americe.

Na druhou stranu, při cestování si ale zase odpočinu od dětí, od domácnosti, takže to má taky něco do sebe... Čím déle jsem v tomhle byznysu, tím více si uvědomuji, jaké jsem měla v životě štěstí a že se mi to prostě povedlo. Vážím si toho.

Co vám modeling dává - kromě velmi příjemného finančního ohodnocení?
Žádné veliké ‚duchovno‘ se v tom samo­zřejmě hledat nedá. Fotím fotky proto, aby se něco prodalo... Ale potkávám přitom množství zajímavých lidí, od kterých se toho můžu dost naučit. S tím pak třeba souvisí, že se hodně dozvím a naučím sama o sobě.

Jsem člověk, který je strašně stydlivý, tichý, který by nejradši seděl někde nenápadně a bez povšimnutí v koutě, dokud pro něj někdo nepřijde. A modeling mi v tomhle pomohl se změnit.

Jsem schopna se teď při práci postavit mezi lidi a nahlas říci, budeme dělat to a to. Je to sice mělký byznys, žádné zachraňování životů, ale pro mě osobně je to velmi přínosné a cenné.

Kdysi jste prý tajila, že jste modelka?
Ano. Když jsem tehdy začínala, tak tady, v Čechách, žádné skutečné modelky nebyly. Bylo pár holek, které se fotily. Pamatuji se třeba na tři holky, které se každý rok objevily nahé v kalendáři teplických skláren. To byla tehdejší všeobecná představa modelingu - hezké svlečené slečny. Proto jsem se ze začátku moc nehlásila k tomu, že jsem modelka. Radši jsem o sobě říkala, že jsem studentka...

A kdy vás to přešlo?
Časem to přešlo. Hned potom, co jsem si uvědomila, že jde o normální, seriózní byz­nys a že tedy rozhodně nejsem ta nahatá modelka z firemních kalendářů. Ale teď už si zase připadám moc stará na to, abych říkala, že jsem modelka. Takže zase o sobě raději tvrdím, že jsem žena v domácnosti...

Co na to říkají děti, když jim občas odlétáte do práce do Ameriky?
Ella, ta mladší, se občas vyptává, proč jedu pryč... Moc to ještě nechápe, je to pro ni příliš abstraktní, aby pochopila, proč tam letím, na jak dlouho a kdy se vrátím. Yanick už to všechno chápe, tomu je dvanáct. Jelikož vědí, že jim vždycky něco přivezu, mají moje návraty spojené s něčím příjemným... Já je takhle trochu ‚podplácím‘, takže jsou, myslím, v pohodě, ale nesmí to být moc dlouhé.

Poznají vás děti třeba na fotkách v časopise?
Nevím... Yanick možná, ale Ella - pochybuji. Myslím, že podle ní každá blondýna v časopise může být máma... Když máme (myslím tím modelky), na sobě make-up, jsme načesané, tak potom vypadáme, jak vypadáme, někdy dost stejně. Kdyby se dětem ukázalo na fotkách pět holek, pochybuji, že by přesně poznaly, která jsem já.

Když odjíždíte na cesty, zastoupí vás doma plně váš partner?
Snažíme se, aby vždycky zůstal doma aspoň jeden z nás. Ale ne vždy to vyjde, protože jsme oba na volné noze.

Svého času se v tisku spekulovalo o tom, že váš partner by vztah rád ‚legalizoval‘, kdežto vy se tomu bráníte...
O tom se psala spousta věcí, ale nic z toho nebyla úplně pravda. Paľo je starší než já, pochází z tradiční rodiny a ze začátku mu možná připadalo, že tak by to mělo být, ale já po tom nijak zvlášť netoužila. Takhle nám to vyhovuje a jsme spokojeni. Kdyby jeden z nás tu svatbu nutně potřeboval, tak by to ten druhý pro něj udělal, ale ani jeden z nás tu potřebu nemá.

Jak jde skloubit to vaše dvoukariérové partnerství s chodem rodiny?
Jde to. Ale je to někdy složité... Občas to chce kompromisy na obou stranách, ale zatím se nám to daří.

Domlouváte se, kdo nakoupí, kdo uvaří, kdo vyzvedne děti ze školy, nebo máte ‚úkoly‘ předem jasně rozdělené?
Nějak to všechno do sebe samo zapadlo, nikdy jsme to nijak složitě nerozebírali... Paľo například odváží děti ráno do školy, já je přivážím. Vaření je jednoznačně na mně, Paľa nedostanu do kuchyně, ani aby si udělal topinku. A nákupy děláme spolu.

Kdo chodí třeba na rodičovské schůzky?
To je spíše moje věc. Ale je to především tím, že děti chodí do mezinárodní školy, kde se komunikuje v angličtině - a to Paľa moc nebaví... Jednou za rok ho ale ‚donutím‘, aby se šel společně se mnou podívat na školní představení.

Děti jsou díky mezinárodní škole osvobozené od češtiny?
Ne. Já jsem je trochu potrápila, protože jsem je oba zapsala také na češtinu. Ella s ní začne příští rok, Yanick se učí češtinu už tři roky.

Jak to zvládá? Narodil se v Americe, začal tam chodit do školy a čeština není zrovna snadný jazyk...
Zvládá to. Ale je to těžké. Má češtinu ve škole dvakrát týdně. Ale pak se ještě doma musí učit ‚českou‘ vlastivědu, dějiny, teď třeba probírá Marii Terezii a feudální společnost a je to pro něho dost obtížné pochopit... Naštěstí má velké nadání na řeči a je statečný, nikdy si ani slovem nestěžoval.

Mluvíte doma anglicky, nebo česky?
Já to střídám. A Ellou mluvím hodně anglicky, protože když jsme sem přijeli, byla dost malá a já bych chtěla, aby s angličtinou neměla žádné problémy. A s Yanickem se snažím mluvit zase často česky, aby se co nejvíce procvičoval.

Netlačí na vás děti, že by chtěly zpátky do Spojených států?
Nikdy na ně nepadl takový splín, aby mi řekly, že chtějí zpátky do Ameriky. Ale Yanickovi se samozřejmě stýská, protože tam má svoje kamarády, baví ho tam nakupovat... Ale nedošlo na to, že by jeden nebo druhý řekl: Já se chci vrátit.

Ale je fakt, že jakmile je příležitost, jedou do Ameriky rádi. U Elly mi to připadá zvláštní, protože z Ameriky si toho moc pamatovat nemůže, ale přesto se tam cítí doma. O New Yorku říká: To je moje město. O Americe tvrdí: To je moje country. Když vidí americkou vlajku, říká: To je moje vlajka.

Je velká americká patriotka, hrdá Američanka! Nicméně, já si myslím, že děti obecně jsou hodně adaptabilní, že je jim v podstatě jedno, kde jsou, hlavně že tam mají svoje rodiče a že jsou ve spokojené rodině.

Danielo, pracovně jste stále v plném nasazení... Jak dlouho se tedy ještě budete, podle vás, věnovat modelingu?
Nedávno jsme si zrovna při práci dělali legraci, že nás (tedy tu úspěšnou generaci topmodelek 90. let) jednou budou muset na focení vozit na kolečkových křeslech... Ale vážně: Nevím, jak dlouho budu ještě pracovat jako modelka. Dokud bude práce zajímavá, dobře placená, dokud mne nenapadne něco jiného, zajímavějšího... Zkrátka uvidím.

Necítíte občas nevraživost ze strany těch mladších kolegyň, které by vás už třeba rády viděly mimo tento byznys, aby se zbavily konkurence?
Ze strany těch mladších určitě nic takového necítím. Ty přece vědí, že já tam tak dlouho už nebudu a že se mě jako konkurence do budoucna nemusí bát. Nevraživost je možná obvyklejší spíše naopak. My starší koukáme na ty mladé a uvědomujeme si, že ta holka je o 20 let mladší... (smích)

Jak se k vám mladé modelky chovají? Je tam cítit třeba respekt k tomu, že jste už léta na špici?
To ano. Nedávno jsem potkala jednu mladou modelku, myslím si, že to byla Miss Universe, a tam bylo cítit, že je vážně upřímně ráda, že se se mnou setkala... Dokonce si ke mně přišla pro podpis.

To potěší, ne?
Potěší, to ano. Ale taky to potom připomene ten skutečný věk! (smích)

Co myslíte, skončíte jednou v New Yorku, po kterém se vám stále stýská, nebo tady, v Praze?
Netroufám si to odhadnout. Když se podívám na svou historii, v níž všechna rozhodnutí přišla naprosto neplánovaně, opravdu nevím, kde skončím... Teď si myslím, že v Americe jednou budu. Ale je otázka, kde? NY je sice skvělý, když je člověk mladý a bohatý, ale nechtěla bych tam být jako stará důchodkyně... Ale tohle je pro mě něco tak zbytečného na přemýšlení! Může se stát milion věcí a všechno může být najednou úplně jinak, než si člověk naplánuje.

Daniela Peštová se narodila 14. 10. 1970 v Teplicích. Po vítězství v modelingové soutěži se přestěhovala do Paříže, kde začala pracovat pro Madison Modeling Agency. O pár let později se přestěhovala do New Yorku, kde se její kariéra raketově rozjela.

Daniela byla např. tváří Victoria's Secret, firmy na luxusní spodní prádlo, což je vysoce prestižní záležitost, stejně jako ocitnout se celkem třikrát na obálce magazínu Sports Illustrated.

Kromě toho pracovala i pro Vogue, Cosmopolitan, Marie Claire, Glamour... Před třemi lety se přestěhovala do Prahy. Má dvě děti, dvanáctiletého Yanicka a šestiletou Ellu Joy Annu, kterou má se svým současným partnerem, slovenským zpěvákem Paľem Haberou.

(Klára Antošová, Style)