 foto: Profimedia.cz
Fackování podle týmu Džamily Stehlíkové naplňuje - na rozdíl třeba od plácnutí přes zadek - definici tělesného týrání. Ilustrační foto |
"V jiné kultuře se s fackami v takovém rozsahu nesetkáme a jednoznačně to svědčí o nedostatečném respektu a úctě k dětem v naší společnosti," říká spolupracovnice ministryně Eva Vaníčková, která se problematikou trestání dětí dlouhodobě zabývá.
A dodává: "Kdyby nic jiného, tak facky musí z naší kultury díky této kampani zmizet."
Fackování podle jejích slov naplňuje - na rozdíl třeba od plácnutí přes zadek - definici tělesného týrání: je to úder na citlivé místo, podobně jako bití přes břicho nebo genitálie. Facka navíc dítě ponižuje.
Kampaň nazvaná Výchova bez násilí má předcházet úplnému zákazu fyzického trestání dětí. Rodiče by se prý měli zatím naučit, jak syny a dcery vychovávat, aniž by na ně museli vztáhnout ruku.
Odpůrci zákazu však argumentují mimo jiné tím, že plácnutí může být citlivější než psychický trest. A že příliš liberální výchova nefunguje. Většina Čechů se zákazem trestů nesouhlasí.
Podle orientačního průzkumu, který si nechal výbor ministryně Stehlíkové udělat mezi 262 lidmi, je proti zákazu trestů víc než šedesát procent z nich. Podpořilo jej naopak dvacet procent lidí. I to považuje Stehlíková za povzbudivé.
Švédové si zvykli až za 30 let
"Když uvážíme, že ještě žádná informační kampaň neproběhla, tak je to dost. V Německu měli podobný problém a podařilo se jim názor veřejnosti změnit," tvrdí ministryně. I tak Němci často řeší, zda malý pohlavek již patří mezi zakázané tresty, či nikoli.
Eva Vaníčková dodala, že ani v severských zemích, kde je bití dětí tabu, se nezměnil postoj rodičů k trestům ihned. "Ve Švédsku to trvalo v podstatě třicet let."
Zákaz trestů by měl i u nás přijít postupně. Nejprve by se jeho porušování nemělo pokutovat.
Mnozí odborníci však s úplným zákazem fyzických trestů nesouhlasí. Například psycholog Jeroným Klimeš je přesvědčený, že některé psychické tresty, kdy třeba rodič s potomkem nemluví, působí na dítě mnohem hůř než plácnutí přes zadek.
Příklon Čechů k fyzickým trestům si lze vysvětlit snadno: dnešní rodiče mají v paměti, že i jejich výchova zahrnovala facky a pohlavky. V nedávném průzkumu agentury Median pro Lidové noviny 71,5 procenta lidí přiznalo, že je rodiče bili.
"Pro řadu lidí je obtížné přiznat, že tělesný trest je násilí a nepatří do výchovy, protože tím jako by připouštějí, že jejich rodiče byli tak trochu 'špatní'," říká Eva Vaníčková. Podle ní je mnohem důležitější nastavit dětem jasné hranice a důsledně pak vyžadovat, aby pravidla dodržovaly.
S absolutním zákazem trestů nesouhlasí sedmadvacetiletá Hana Krčmová, která se v Anglii coby au-pair rok starala o dvě děti. "Britové na děti skutečně ruku nevztáhnou, ať už dělají cokoli. Když jsem jednou malou svěřenkyni plácla po zadku, protože se na mě vrhla a bila mě, bylo to pro ni něco nevídaného," vypráví Hana Krčmová.
Později se musela rodičům, u kterých pracovala, zpovídat. "Mám pocit, že taková liberální výchova nefunguje. Rodiče prostě prohlásí děti za hyperaktivní a vůbec se jimi nezabývají," dodává.
Vyřizování účtů
Patnáct procent dotázaných z pilotního průzkumu doktorky Vaníčkové by s uzákoněním zákazu souhlasilo jen pod podmínkou, že by nemohl být zneužíván.
"Bojí se, že kdokoli si bude moci s rodiči takovým udáním vyřizovat účty a stát, respektive sociálka, se začne vměšovat do rodiny a jejího života. Je třeba vysvětlit, že nic takového nehrozí," dodává Vaníčková.
Ačkoli u nás zákaz výprasků ještě neplatí, minimálně jeden Čech už pocítil, co obnáší. První českou "obětí" zákazu bití dětí je voják, který na chorvatské benzince zbil své děti a nechal je klečet na zemi.
Chorvaté na něj zavolali policii a soud muže potrestal vysokou pokutou. Proč? V Chorvatsku právě vrcholí kampaň, která na násilí na dětech upozorňuje.