Mám doma puntičkáře

Uklízení je přitom to nejmenší. Petrovi, a mám pocit, že po jeho čtyřicátých narozeninách se to jen stupňuje do nadnebeských výšin, totiž vadí úplně všechno, co není na svém místě, není perfektní nebo neodpovídá jeho představám, které snad mají pravé úhly.

Nesnáší nádobí ve dřezu, nemá rád, když na kuchyňské lince stojí použité skleničky, nesnáší, když se na stole v obýváku povalují časopisy a pletení. Děti (máme dva sny těsně před pubertou) neustále peskuje, že mají v pokoji nepořádek.

Ale jak říkám, úklid a pořádek v bytě není ten problém. Když jsme onehdy rekonstruovali kuchyň, všechno muselo být pünktlich, včetně detailů, kterých by si nikdo nevšiml. Těsnění. Kytování dlaždiček. Rozmístění polic na nádobí. Radši vůbec nechci vzpomínat na to, když jsme v obýváku pokládali nový koberec.

Tím vším se Petr dokázal zabývat nesnesitelně dlouho, a když jsem mu v dobrém řekla: "Prosím tě, už toho nech a vykašli se na to, vždyť to ani nebude vidět,“ tak mne seřval (to nebylo poprvé) a dal mi přednášku, která začala dlaždičkami a pokračovala výkladem o smyslu života. Tak jsem radši byla zticha.

Stejně tak když jedeme na dovolenou, tak to většinou vypadá, jako kdybychom plánovali invazi. Vše musí být dokonalé, srovnané, přesně naplánované, všechno musí stát v pozoru na svém místě. Nejenže Petr nesnáší nepořádek, on má problémy i s nedochvilností a prostě se vším, co nejede podle řádu.

Navíc je to pruďas – rychle mu vytečou nervy. Ne že by byl nějak agresivní, ale dokáže dost úpěnlivě trvat na svém, a i když to asi nemyslí zle, prostě se neovládá, tak mi dovede opravdu hodně dlouho vtloukat svoje představy do hlavy. A já jsem pak zase radši zticha a čekám, až ho to přejde. Mimo tyhle svoje záchvaty je ale poměrně pozorný manžel a i s dětmi to vlastně umí, i když jsou kluci dost zmatení, že je jednou jejich kamarád a najednou zase ďas.

Mrzí mě, že to vždycky skončí stejně – hádkou, kdy já jsem najednou ta špatná a vlastně za všechno můžu. Začne to tím, že zapomenu vyzvednout doporučené psaní na poště, a skončí to neutěšeným stavem světa. Nejhorší je, že si vedle něj někdy připadám jako smetí v jinak dokonalém pravoúhlém světě, nehledě na děti, které někdy prostě nechápou, co se děje.