Můj bývalý přítel je pořád jednička!

Vlastně se svojí "bejvalkou", aby se to ještě víc zamotalo.

Ono by se řeklo, že mám být ráda, jenže já od té doby vlastně nemůžu navázat normální vztah. Jednak jsme si jeho nevěru od té doby už vyříkali, navíc je to přes šest let, takže na vše zlé je už zapomenuto a - v tom je právě problém - to dobré, které převažovalo, mi nějak nejde z hlavy.

Oba dva navíc bydlíme v centru, takže se relativně často potkáváme, nehledě na to, že občas spolu zajdeme na kafe nebo na pivo. A zatímco on zůstává tím, kdo je nad věcí, tak já se i ve svých devětadvaceti vždycky z našeho dostaveníčka dva dny vzpamatovávám. Ne že bych brečela do polštáře, ale prostě na něj myslím krapánek víc, než je asi zdrávo.

Takže to nakonec dopadá tak, že když už se s někým seznámím, vydrží to vždycky do chvíle, než na svého bývalého narazím. Průběh to má vždycky stejný. Ten "nový" se mi najednou začne jevit jako někdo nahodilý, kdo prostě může zmizet z mého života. A tak posléze zmizí.

A mě to vlastně ani moc nemrzí, protože s mým bývalým a s tím, co jsme spolu prožili, jako kdyby nikdo nesnesl srovnání. Takhle to sice zní, jako kdybych byla nějaká chudinka, co má doma jeho plakát v životní velikosti, což taky není pravda, ale situace je holt taková, že za posledních šest let prošli mým životem akorát chlapi, co vedle něj působí jak vybledlá vzpomínka. Jako kdyby byla každá známost vedle něj jen nahodilý flirt.

Takže nevím. Je mi jasné, že už se dohromady nedáme, on má navíc spokojený vztah s jinou ženskou, ale stejně mi dokonale dokáže rozbít jakýkoli další vztah, respektive – rozbiji si ho sama.