 foto: Profimedia.cz
Se ztrátou svobody jsme přišli o sebemenší vliv na to, jak uspokojit i ty nejzákladnější životní potřeby, říká Ingrid Betancourtová. |
Vracíš se jakoby ze zmrazeného, zkamenělého světa. Ten náš se mezitím dál vyvíjel. Co tě na něm překvapuje nejvíc?
Všechny ty vaše mašinky, elektronické hračky, které vibrují, dělají fotky a nosíte je všude s sebou. Bojím se, že mám velké zpoždění, počítačový software se jistě taky trochu změnil. Budu se muset přizpůsobit.
Kterou chvíli bys z těch šesti a půl roku označila za nejhorší?
(Dlouho váhá.) Asi když jsem seděla na palubě vrtulníku, který nám přinesl svobodu, dívala se pod sebe na neprostupnou džungli a vzpomínala na všechnu tu hrůzu... (rozpláče se) Oni zůstali tam dole – a nikoho to nezajímá.
|
Všichni rukojmí, které se podařilo osvobodit před tebou, zdůrazňovali tvou neochotu jakkoli se podvolit věznitelům. Z čeho plynul tenhle vzdor? Z ješitnosti, snahy zachovat si důstojnost, nebo to byl způsob, jak překonat hněv?
Byl to způsob života. Oni mě považovali za svého třídního nepřítele. Jejich proslovy byly pokaždé stejné: "My jsme jen armáda pěšáků. To, co děláme, je pro dobro téhle země. Vstoupíme do dějin jako ti dobří." Mnou opovrhovali víc než ostatními. Symbolizovala jsem vše, co nenávidí. Příslušnost k oligarchické vrstvě, francouzské občanství, fakt, že jsem vystudovala univerzitu a hovořím několika jazyky. Měla jsem přístup do světa, kam oni mají vstup zakázán. Prostě přepych, o němž možná tajně sní, nevím.
Jak se tohle nepřátelství projevilo?
V šikaně nejrůznějšího druhu. Se ztrátou svobody jsme přišli o sebemenší vliv na to, jak uspokojit i ty nejzákladnější životní potřeby. O všechno se muselo žádat. Chcete na záchod? Je nutné žádat o povolení. Promluvit se stráží? Povolení. Promluvit s jiným rukojmím? Poslouchat rádio? Povolení, povolení. Pořád musíte žádat. Kartáček na zuby, pasta na zuby, toaletní papír – o všem se musí vyjednávat. Když vycítí, že vzdorujete, nedají vám nic.
A ty jsi vzdorovala, takže jsi strádala.
Přesně tak. Přes šest let strádání. Postrádala jsem i to nejzákladnější, co dělá člověka člověkem