Eliška přišla z rodného Zlína do Prahy kvůli studiu na vysoké škole. Školu sice nedokončila, se v metropoli zůstala. "Na škole jsem nevydržela kvůli drogám," přiznává hned zkraje.

"Rodiče mě vždycky drželi zkrátka. Když jsem byla na střední a ještě bydlela u nich, musela jsem chodit pořád brzo spát, měla jsem zakázané diskotéky a s kamarády jsem tak trávila jen málo času. Představa, že bych třeba pila alkohol nebo zkusila cigaretu rodiče děsila. Měli  mě za takovou moc slušnou holčičku. Po odchodu na koleje na vysokou školu jsem se proto rozhodla, že si začnu konečně pořádně užívat," říká dnes třicetiletá dáma. A přesně podle toho začala také na vysoké škole žít.

To, že se na kolejích pořádají nejrůznější mejdany, ví snad každý, kdo někdy studoval. Na tom samozřejmě není nic až tak výjimečného. I Eliška vyrážela s několika svými kamarády  na diskotéky do různých klubů.

Nebyla jsem feťačka!

"Bylo to v době, kdy k nám dorazila taneční hudba jako taková. A s tím spojené také některé drogy," začíná mluvit o svých zkušenostech s návykovými látkami. Sama sebe dodnes nepovažuje za feťačku a brání se tomuto výrazu s tím, že sice užívala extazi, kokain a pervitin docela často, ale nikdy se nepovažovala za závislou.

"Když jsem neměla peníze nebo jsem některý den prostě nechtěla do sebe nic cpát, uměla jsem to odmítnout. Klidně jsem i vydržela v partě, kde si každý na něčem ‘fičel‘  celý večer a já zůstala čistá. Nebo třeba jen u alkoholu," obhajuje se.

Parta mladých lidí, které Eliška na různých tanečních párty poznala, byla už jiná než ta, s níž začínala coby studentka vysoké školy. "Našla jsem si jiné kamarády, kteří většinou nic nestudovali a jejich hlavním zájmem byly nejrůznější párty. Ze studentského kolektivu jsem postupně začala vypadávat. Jediné, co mě se studenty spojovalo bylo to, že jsem stále bydlela na koleji. Ale volný čas jsem s nimi už moc netrávila."

Přítel na drogách

Vše se ještě změnilo v době, kdy si na jedné párty našla přítele, barmana Tomáše. Byl jenom o rok starší než Eliška. Zato s drogami měl bohaté zkušenosti. Zatímco se většina účastníků tanečních akcí a diskoték spokojuje s polykáním pilulek extáze nebo šňupáním pervitinu nebo kokainu, Tomáš měl za sebou nitrožilní dávkování.

"Řekl mi sice, že to zkusil, ale také hned dodal, že to už je minulost a že ho to nebavilo. Uklidňoval mě tím, že teď už by si nikdy nic nepíchl. Jenže lhal," ještě dnes zuří Eliška.

Jejich vztah skončil po pěti měsících právě proto, že drogy postupně ovládly Tomášův život. Eliška se s ním rozešla, protože i ona sama viděla, že to nemá dál smysl a že vedle sebe má vlastně už jenom lidskou trosku. "Šlo to hodně rychle. Úplně se mi ztrácel před očima," dodává.

Nastal konec letního semestru a  Elišku vyhodili ze školy, protože nesplnila ani jednu z povinných zkoušek. Rodiče to těžce nesli, a tak jim Eliška slíbila, že si podá přihlášku znovu a začne pilně studovat. Slib už ale nikdy nedodržela.

Hystericky jsem brečela

"Na jaře, kdy jsem se měla připravovat na nové přijímačky, jsem byla často nemocná. Doktoři mysleli, že mám alergii, já jsem si myslela, že je to z mého akčního života a těch drogových večírků. Bývalo mi špatně od žaludku, mívala jsem teploty. Takže jsem ani neměla chuť někam moc hodit. Ze strachu o své zdraví jsem hodně omezila užívání všech drog. Šlo to snadno, nebyla jsem nikdy klasický závislý feťák," hájí se znovu Eliška.

Jít se svými zdravotními problémy k doktorovi však odmítala. Právě proto, aby v její krvi nenašel stopy po nelegálních látkách. Nemoc nakonec přechodila a místo na vysokou školu nastoupila v září do práce.

Po necelém roce se však její zdravotní problémy zopakovaly. Tehdy už k doktorovi zašla. Nechala si udělat několik různých testů, mimo jiné i testy na virus HIV.

"Brala jsem to jako rutinní záležitost. Čekala jsem, že mi najdou maximálně nějakou alergii," vypráví dál. A opravdu. Potvrdilo se, že je alergická na pyl. "Konečně se mi ulevilo a já věděla, co mě trápilo," vzpomíná dnes. Jenže to ještě neznala výsledky dalších testů.

"Už když jsem si sedala na křeslo naproti paní doktorce, vytušila jsem z jejích pohledů, že něco není v pořádku. Tvářila se vážně a já si hned vzpomněla na divoké večírky, kterých jsem ještě před rokem zažívala tolik. Ale když mi řekla, že jsem HIV pozitivní, myslela jsem, že se zblázním a začala jsem hystericky a hlasitě brečet," popisuje první reakci. Ocitla se úplně na dně. Sestřičky ji podávaly jeden kapesník za druhým a utěšovaly.

Máma pomáhá, táta mě vypustil

Nejhorší bylo, sdělit tuto špatnou zprávu rodičům. "Původně jsem si řekla, že to zatajím a budu žít dál, jako by nic. Měla jsem to tak v plánu, ale nedokázala jsem to. Musela jsem se někomu svěřit. A protože jsem neměla jsem v té době moc přátel ani žádnou opravdovou kamarádku, zavolala jsem mámě," vysvětluje.

Maminka přijala zprávu s pláčem. Na dceru ale nezanevřela a snažila se jí podporovat dál. Zato otec přestal s Eliškou mluvit a dokonce se s její matkou, byť údajně z jiných důvodů, rozvedl.

"Ta nemoc se ale dá léčit a v dnešní době poměrně úspěšně," pokračuje Eliška, která se touto větou také sama uklidňuje, protože dobře ví, že léky sice mohou život nemocného člověka prodloužit, ale nevyléčí.

Eliška chodí každé tři měsíce na kontroly, bere každý den několik léků -  vitanínů a sportuje. Je potřeba, aby její tělo bylo v dobré fyzické kondici, protože samotný virus HIV organismus oslabuje.

Držím si raději odstup

"Vím, že umřu dřív než jsem si představovala. Podstatně dřív. Ale musím se s tím nějak smířit. Kdybych na to pořád myslela, zbláznila bych se." Snad i proto začala letos, téměř deset let po vyloučení z vysoké školy, začíná znovu dálkově studovat ekonomiku.

Přítele si nehledá, rodinu neplánuje. Zalíbení našla ve své práci, ve studiu a ve sportu, zejména v tenise. O tom, jak je nemocná z jejího okolí skoro nikdo neví. Neřekla to ani kolegům v práci, ani přátelům či známým. "Chovám se tak, abych nikoho nenakazila. Vzdala jsem se sexu i přátelských polibků. Od lidí si raději držím jistý nenápadný odstup," pokračuje ve svém příběhu.

"Podle lékařů budu žít třeba ještě dvacet let, pokud budu užívat léky a vyhýbat se různým rizikům nebo pokud se mi nestane nějaký úraz. Musím na sebe dávat pozor," uzavírá Eliška. A její osudný přítel Tomáš? Ten vloni zemřel na předávkování pervitinem.